Julské Alpy 2003

Zouhy, Mira, Rexa

Domů

GALERIE

Tak letos padla volba na Julky. Chceme je přejít natěžko ze severu na jih. Spát pokud možno ve stanu, protože Slovinsko není zemí nejlevnější. Skoro celé Julské Alpy zabírá území Triglavského národního parku, ve kterém platí spousta zákazů. Kempování samozřejmě nevyjímaje. Volné bivakování kontrolují strážci parku a prudí také chataři. Myslím, že postavit stan vedle chaty by nedovolili. Ani jsme to nezkoušeli. Pak se ještě chceme podívat k moři, jestli zbude čas.

Pátek 22. 8.

Čekání na vlak v Brně si krátíme popíjením pivča v hospodě. Vyrážíme vlakem z Brna. Není to nejlevnější. Vlak stojí 2636-, Kč. Hledali jsme i dopravu autobusem. Výhodný je využít služeb cestovních kanceláří. Některé z nich zajišťují zpáteční dopravu do oblasti Julských Alp za dobrou cenu. (např. Jenda asi 1500,- Kč, www.sumperk-net.cz/ckjenda). Je ale daný termín návratu. V ceně vlaku máme Eurodomino, které nám dovolí cestovat 3 dny volně po Slovinsku. To se bude hodit k moři. Pojedeme ECéčkem a EuroNight tak to bude pohoda. Vlakem dojíždíme do Vídně, přesedáme na vlak EN San Marco do Villachu. Ve Villachu po čekání přesedáme na osobák do Jesenice. 

Sobota 23. 8.

Dojíždíme brzo ráno, město ještě spí. Chceme se dostat autobusem do Kranjske Gory a odtud do sedla Vršič. Na autobusové zastávce potkáváme kluka a dvě holky s krosnama (ten se má :-) ). Po kratičkém rozhovoru v angličtině zjišťujeme že jsou taky z Čech. Chystají se dělat túry v horách s nocováním na chatách. 
Na poště ještě stihneme vyměnit EURa za jejich SIT (tolary). 1 EUR = 233,15 SIT. Autobus z Jesenice do Kranjske Gory stojí 560 SIT. Z Kranjske Gory do sedla Vršič 590 SIT. Po cestě busem okukujeme slovinskou krajinu a vesnice. Životní úroveň je tady vyšší než u nás. Všude nový auta, hezký domy. Všechny louky perfektně posekaný. V Kranjske Goře jsou samý luxusní hotely, fakt hezký. 
Autobus se pomalu šplhá do sedla, které má výšku kolem 1600 m. Na úzké silnici se vyhýbáme protijedoucím autům a objíždíme spoustu cyklistů. Stoupání je děsně dlouhý a strmý. Cyklisty co se do něj vypravili teda obdivuju. 
Konečně jsme na Vršiči. Není už nejlepší čas a tak dáváme kratší túru v okolí. Chceme vylízt na Malou Mojstrovku (2366 m) severní stěnou po zajištěné cestě a sestoupit jižním hřeben, dále po suti zpět do sedla. Po tom co jsme domněle našli značku do sedla Vratica se drápeme vyschlým korytem horské bystřiny. Za chvíli nabýváme správného dojmu, že toto cesta není. Pozdě je vrátit se a tak nám nezbývá než pokračovat strmým korytem s podjíždějící sutí vzhůru, co nejvýše. Celou cestu nadáváme a za chvíli dolízáme k cestě, z které na nás udiveně koukají turisté - rodinka s jezevčíkem. Asi se mu nějak nezdáme, štěká na nás. Dál to jde o poznání snadněji, do sedla Vratica - 1807 m. V sedle shazujeme krosny a dáváme se do řeči se Slovincem, který je tu na výletě s ženou a dětmi. Říká ,že je z Mariboru, ukazuje nám svůj historický batoh a uznale pokyvuje na ty naše krysy. Chvíli žertujeme a pak supíme pod nástup do cesty v severní stěně Malé Mojstrovky. Potkáváme zde lidi, kteří to při pohledu vzhůru otáčí - mají s sebou dítě. Soukáme se do sedáků a nasazujeme škopky na hlavu. Nad námi jsou v cestě nějací lidé tak kdyby nám náhodou pustili něco na hlavu ať to tak nebolí. Ve starém průvodci hodnotí výstup jako těžký, v novějším zase jako lehký. Nejlehčí to není, ale skvěle se leze a navíc je ferata dobře odjištěná. Co nás ale dost brzdí jsou těžký bágly a tak po cestě vzhůru pouštíme několik lidí. Ferata nejdřív stoupá pěknou skálu vzhůru a pak se napřimuje a traverzuje severní stěnu sem tam. Výhledy jsou pěkný a expozice v některých místech taky. Po tom co se dostáváme do mírnějšího svahu ferata končí. Cesta se přibližuje k hraně severní stěny. Pohled do stěny mě docela děsí i fascinuje. Zvlášť když cesta dojde na hřeben, po kterým pak pokračuje k vrcholu. Mírná jižní stěna se zde ostře láme do kolmé severní stěny - dobrých 300 metrů vápence přímo dolů. Stěny jsou zde hodně podobný stěnám v Dolomitech. Na vrcholu nás při svačině obkličují dotěrní černí ptáci a žebrají. Nejsou plaší a když poznali, že nic nedostanou tak odlítli otravovat někoho jinýho. Dolů jdeme v moři suti, co pořád podjíždí. Cesta se pak láme štrbinou z jižního hřebenu dolů a končí na Vršiči. Dole máme dost, nohy jsou odvařený. ptáme se sami sebe tohle měla být lehká túra? No a Zouhy našel po cestě slušivé brýle. 

Večer sháníme místo pro přespání. Nacházím místo nad silnicí u nějaké dřevěné chaty. Je možná soukromá možná patří správě parku. Každopádně je momentálně prázdná. U chaty je větší travnatý plácek. Buď je to fotbalový hřiště nebo heliport, ideální na postavení stanu. Budou zde s námi nocovat i dva lidi z Prahy. Před ulehnutím dochází další člověk z pražské skupiny. Vůdce jejich skupiny měl úraz. Na Jubilejní cestě která vede po jihovýchodním hřebenu vrcholu Prisojnik spadl ze skály. Pád z asi pěti metrů přežil, ale má nepěkný zranění. Tržná rána na noze až na kost. To stejný na hlavě plus otřes mozku. Tak tak ho dovedli do sedla, po cestě jim prý chvílema kolaboval. Chtějí okamžitě odjet autem do Čech, aby se vyhnuli pobytu ve slovinských nemocnicích, kde by musel zůstat na pozorování kvůli otřesu mozku. Loučí se a ve tmě mizí. 

Neděle 24. 8.

V noci pršelo, ještě že jsme postavili stan. Snídáme na lavičkách u stánku se suvenýry. Najednou se přižene stádo drzých ovcí a všechno nám očuchává. Snídající Zouhy je odhání a tak se mu jedna ovce z pomsty vymočí u krosny. Při snídaní probíráme plán dnešního dne. Včera jsme zjistili jak jsme s báglama pomalí. Chtěli jsme dne vylízt na Prisojnik (2547 m). V jeho severozápadní stěně vede těžká ferata, která nás hrozně lákala. Je to ale dost časově náročný a s našima báglama zvlášť. Pražáci nás varovali, že to s krosnami neprostoupíme. V cestě jsou prý úzký komíny, do kterých se tak vejde člověk. Ten výstup odsouváme na příště a rozhodujeme se přejít přes jižní srázy Prisojniku, projít východní stěnou Razoru do sedla Planja. Odtud slézt k chatě Pogačnikov dom a tam najít místo pro bivak. Jdeme od Tičarjevova domu. U něj nabíráme vodu z kohoutku. Cedulka informuje o její nepitnosti, čemuž samozřejmě nevěříme. Julky jsou vápencové pohoří. S vodou je to tady dost bídný. Každý tedy neseme 4 litry vody. 
Procházíme nízkým lesem. Je to hrozný, Člověk se musí místy drát a podlízat pod větvemi. Mira našel na cestě potah na přilbu.Docházíme na suťovisko. Při přestávce zde zapomínáme dvoulitrovou láhev, snad nám nebude chybět. Po cestě potkáváme Slovince, který jakmile zjistí že jsme Češi, odříkává se smíchem: "U Fleku, U Kalicha." A jak vidí naše láhve s vodou: "Czech and water, it isn't good." Ve východní stěně Razoru lezeme po zezačátku zajištěné cestě. Ve horních partiích se nedá jistit a je to docela o hubu. Máme už docela výšku, pod námi kolmá stěna. Na skále je spousta drobných kamínků. Kdo uklouzne tak spadne fofrem 30 m dolů. Brrr. Docela si oddychnu, že jsme ze stěny venku. Dál je to pohodová cesta do sedla Planja (2349 m). V sedle je pěkná kosa, leží mezi vrcholy Razor a Planja. V dálce je vidět nádherný štít Triglav. Celému okolí dominuje, není zde nic vyššího. Jeho vrcholek je ponořenv mracích, jen občas vykoukne. Na Razor je to pro nás tak 4 hodiny s návratem, na Planju asi 1,5 hod. Jsme už vysílení a tak se vrcholů vzdáváme. Nejsou ani moc pěkný. Sutí sestupujeme dolů k Pogačnikovu domu, který je odtud pěkně vidět. Při cestě je spousta propastí, které jsou očíslovány, asi speleology. Na dně jsou ještě firnové kry. Po cestě si Mira všimne velkého tmavého předmětu asi 50 metrů pod stěnkou pod námi. Malým dalekohledem záhadný předmět zkoumáme. Vypadá to jako batoh. Chceme k tomu slízt a doufáme, že u toho nenajdeme mrtvolu. Dole kluci zjišťují, že to byla stará bota. Zouhy u toho naše celkem pěknou horolezeckou přilbu CAMP. Asi někomu spadla z vrchu a nechtělo se mu pro ni vracet. Má strašnou radost. Teď s sebou tahá přilby dvě. 
V okolí Pogačnikova to na stan nevypadá. Je pozdě, tak se rozhodujeme přepsat v chatě. Cena je 1860 SIT za osobu ve vlastním spacáku. Nespíme přímo v chatě ale v budově lanovky která sem vede. U chaty je jezero, které vybízí k vykoupání. U něj se potulují kozorozi, kteří za cvakání foťáků zápasí na rohy. Z koupání nic není, protože ve tmě nemůžeme najít cestu. 
V noci je venku bouřka se vším co k ní patří. Déšť, blesky, hrom. Spaní v chatě jsme teda vychytali. 

Pondělí 25. 8.

Ráno ještě poprchává a tak vyrážíme docela pozdě. Kvůli počasí měníme plán. Vynecháváme výstup na Škrlatici a chceme dojít pod Triglav a počkat na lepší počasí. Cesta vede rozbitým terénem, nahoru a dolů, a nahoru a dolů a tak dál. Z rozcestí jdeme nahoru severním hřebenem Gamsovce. Cesta pak uhýbá do stěny. Hrůza. Pod náma hloubka jak prase cesta není zajištěná, k tomu zima. Potkáváme se zde se skupinkou Čechů asi z Prahy, tři dospělí a jedna holka. Berou ji pak na lano. Jo to bych si taky dal líbit. Cesta vede zářezem ve skále a Zouhy se v něm zasekl s krosnou, po něm sem se ještě zasekl já. A tak si tak jdeme a lezeme a zasekáváme se až jsme na vrcholu. Zima, mlha, není nic vidět. Jdeme dolů jihovýchodním. Cesta ve skále se mění na cestu v travičce, no jo ty východní strany. Klesání je děsný, Párkrát sedím na zadku a koukám co se děje. Pak sjezd sutí a jsme v sedle Luknja (1758 m.). Tady dáváme vytouženou svačinu. Druhá skupinka to tady točí dolů k Aljažev domu kde mají auto. Když se podívám nad sebe tak jim strašně závidím. My totiž budeme pokračovat směrem k Triglavu cestou, kterou nemůžeme při pohledu vzhůru ani tušit. Přímo ze sedla Luknja se na jihovýchod velmi prudce zvedá hřeben. Ten nahoře navazuje na horní okraj pověstné severní stěny Triglavu. Pražáci černě žertují na naši adresu. Spekulují o tom kudy vede cesta a možnostech našeho přežití. Chmury zaháníme taky žertováním. V průvodci jsem se dočetl, že před námi je Bambergova pot. Jedna z nejtěžších zajištěných cest v Julských Alpách pojmenovaná po horolezci Bambergovi. Cesta je kurevsky exponovaná a překonává ještě kurevštější stoupání, asi 600 m v pěkně hnusným terénu. S výstupem na Triglav je to ze sedla Luknja převýšení 1100m. My chceme ale nocovat u starých vojenských kasáren pod Triglavem ve výšce asi 2500 m. 
Oblíkáme sedáky a přilby a vyrážíme. Pražáci se na nás budou chvíli koukat aby zjistili "kudy to vede". Stezka ze sedla brzo končí a začíná krásná zajištěná cesta v pěkné pevné skále. Hned na začátku je pamětní cedulka klukovi, kterého zde zabil padající kámen. Stoupání je rychlý. Pak následuje traverz v jižní stěně. Nejde se tady jistit a tak vážím každýho kroku, dolů to je nějáká stovečka metrů. Zase prudce nahoru a zase traverz a to stejný dokola. Vysilující. Vystoupali jsme na horní okraj severní triglavské stěny. Cesta z ničehonic končí v malé štrbině a hřeben se lomí kolmo dolů do chladu a mlhy ponuré severní stěny. Volám na Zouhyho, který je přede mnou, kudy teď? Zouhy je právě ve štrbině a přidržuje se skalního hrotu. Volá na Miru, který je vepředu: "Miro kudy teď, tudy to nejde." V hlase je cítit strach. Nezlob se Zouhy, že to sem píšu, báli jsme se všichni v tom místě, vlevo sráz jak prase a vpravo přímo pod levou nohou děsná hloubka a kolmo dolů, možná stovky metrů - mlha ve stěně tomu ještě přidala, brrr. Jak Mira trefně pojmenoval toto místo: Tam, kde na Zouhyho dejchla Zubatá. 
Jsme na horním okraji severní stěny. Stoupáme skalnatým hřebenem kolem skalních věžiček překonáváme další uzoučkou průrvu. Severní stěna na nás dýchá silným studeným větrem. Mám dost. Jsem docela psychicky vysílenej, zbývá jen zatnout a lízt. Funím, posouvám sem, nadávám, hledám chyty, stupy, zase nadávám. Šílený, nádhera!!! A najednou už není kam stoupat, teplo, slunce. Hřeben tu vrcholí, je odsud krásnej pohled na Triglav. Odtud slízáme již lehkou cestou na plošinu se spoustou propastí a propadů a jdeme mírným stoupáním k rozcestí pod Triglavem. vlevo vede cesta směrem k severní stěně Triglavu, z ní stoupáme si 50 metrů sutí nahoru. Nad korytem v suti teče voda. Tryská někde vysoko v krásné stěně a je slyšet jak teče po skále. Nabíráme zásobu a sjíždíme sutí dolů. Pak se vracíme k rozcestí a po neznačené ale vychozené cestě docházíme k starým kasárnám. Je to dům bez střechy se spoustou shnilých desek uvnitř. Stavíme stan před kasárnou a jdeme spát. Zítra chceme vylízt na Triglav. Zítra bude hezky, musí být hezky.

Úterý 26. 8.

Spal jsem zase jak dítě. Ráno otvírám oči a dívám se na stěny stanu a odhaduju venkovní počasí. Moc se mi to nezdá vylízám "potichu" ze stanu. Venku je ale krásně, nebe je jasný. Vidím daleko. V dolinách se valí mlha. Slunce je ještě schovaný za Triglavem. Fouká a je docela zima tak se vracím do stanu pro spacák. Pobíhám po venku zamotanej ve spacáku a fotím. Spáči se budí.

 Jídlo a vyrážíme. Ještě naberem vodu v místě jak včera a už se suneme sutí pod nástup do stěny. Začátek vede ve skále kolmo nahoru, dobré jištění. Pak traverzy a skalní výšvihy. Cesta je lehká a užíváme si ji. Potkáváme docela dost lidí. Po hřebínku nahoru a jsme na vrcholu. Zima, vítr a moc lidí. Točí zde nějací chlápci ze státní televize. Od Čechů co zde potkáváme si půjčujeme vlajku a fotíme vrcholové foto. Po šaškování na vrcholu, přelízám hřebínkem z Triglavu na Malý Triglav. Je to moc pěkný, hřebínek je děsně úzkej, na obě strany jsou hrozný padáky kolmo dolů. Na hřebínku je ale zábradlí, takže je to v pohodě. Potkáváme zase pamětní tabule obětem, které zde ponejvíc pobila OGNIVAJA KAČA, což ve slovinštině znamená blesk. 

 

Docházíme k Domu Planika a pauze a olízání ran jdeme směr Dolina 7 triglavskych jezer. Asi v půli cesty k Tržaške koče je krásná louka, vybízející k postavení stanu, voda po cestě žádná. Je ale brzo a tak jdem dál. Chceme dnes dojít k Velkemu Jezeru Ledvica. Máme typ, že je zde pěkný místo na přepsání. procházíne "měsíční krajinou", klesáme do doliny 7 jezer. Navečer docházíme k Jezeru Ledvica. Jsme nadšeni v jezeru je čistá průzračná voda a navíc teplá. S místem na stan to zde není nic moc. Nacházím jeden plácek tak akorát. Vracím se a najednou jsou přede mnou tři holky s krosnama, jsou překvapený jak já a hned se na všechno vyptávají. Se Zouhym jim vysvětlujeme odkud jdeme. No super, tři holky, přichází soumrak. Jsou docela pěkný, hlavně jedna blonďatá. Ptají se nás kolik nás je. Říkáme, že taky tři. No a oni: "Nás je ..... dvanáct." Ach, jo. A už jsou zde další, holky i kluci. Chtějí spát někde výš. Varujeme je že nahoře je to se spaním špatný. Ale stejně jdou. 
Vaříme večeři u cesty, stan postavíme potom. V dálce najednou slyšíme hlasy blíží se pár postav se psem. Zouhy je obhlíží a žertuje, že jeden z nich má odznak ostrahy parku. No a taky že jo. Chlápek uvázal psa u cesty a jde k nám s videokamerou. Chce naše pasy. Dělám blbce a ptám se proč. Pak si pasy natáčí. Ptá se odkud jdeme a kam jdeme. Vychytrale mu říkáme, že chceme dojít na Koču pri Triglavskych jezerech. Namítá že je pozdě, tak ho usazujeme, že máme svítilny, měli jsme hroznej hlad, uvaříme si a půjdeme dál. Slibuje, že tam na nás počká. No je to jasný, má nahraný naše pasy. Nechceme nic riskovat a tak se potmě kodrcáme směr chata. Je ale krásná hvězdná noc, kolem horské masivy. V chatě berem to nejlevnější ubytování v bivakovací boudě. Spí s náma ještě skupinka mladých ožralých Slovinců se svým vedoucím, který je stále okřikuje. Zouhy s Mirou jim nadávají, nemůžou kvůli nim usnou. Já hned usínám a tak o to přicházím. 

Středa 27. 8.

Ráno pohodička, sluníčko. Dneska opouštíme hory. Jdeme směr Dom na Komni a odtud tísicimetrovým otravným klesáním se 70 serpentinama (jsou dokonce očíslovaný) dolů k Bohinjskemu jezeru. Má parádní průzračnou teplou vodu. Vkrádáme se do nějakého kempu ve vesnici Ukanc a koupeme se na pláži. Poté busem do Bohinjske Bistrice. Zde zjišťujeme vlak směr Lubljana a pak přístav Koper. Vlak jede až brzy ráno. Koštujeme pivo v malé hospůdce. Chutná jak limonáda Nocujeme na lavičkách v čekárně. 

Čtvrtek 28. 8.

Ráno mně budí lidi jdoucí přes čekárnu na vlak. Odjíždíme vlakem do Ljubljany. Jedeme přes Jesenici a v domnění, že máme přesedat vystupujeme. Jenže přesedat nemáme, vlak je v háji a další jede za dlouho. Jdem zkusit stopa k dálnici. Máme dva telefony a tak se rozdělujeme na dvě skupiny. V jedné je Zouhy a v druhé já s Mirou. Zouhy chytá brzy auto. My dlouho čekáme a pak nás bere taky. Chlápek co nás veze jede do Ljubjany pro víza. Vysvětluje, že před úřadem kam chce jít je zákaz stání a tak až půjde vyřizovat máme velmi, velmi pomalu vystupovat. Tak teda velmi pomalu vystupujeme, pak zase nastupujeme, vystupujeme, děláme že si bereme z kufra krosny. Pak zase nastupujmeme. Jsme hrozně přirození a nenápadní. No konečně je zde. Jdem směr nádraží kde čeká Zouhy. Z Ljubljany jedeme krásným vlakem s klimou, který ale všude staví a tak se cesta stává otravnou. Hrajeme alespoň karty. Krajina venku se mění. Po dvou a půl hodinách jsme na jihu. Venku jsou políčka s vínem a melouny. Ve vesnicích bílé "palermské" domy. Z vlakového nádraží frčíme busem do městečka Isola kde by měli být nějaké pláže. Je zde ale loděnice, nábřeží, promenády. Loučíme se s plánem spát na pláži. Moc se nám tady nelíbí. Nocujeme za tenisovými kurty na zemi jako správní houmlesáci. Naštěstí neprší. 

Pátek 29. 8.

Ráno si na promenádě vaříme a koupeme se. Rozhodujeme se, že to tady balíme a pojedeme k jezeru Bled. Je to pěkný jezero s ostrovem blízko hor. Má teplou vodu, protože je vyhříváno termálními prameny. Dojíždíme k jezeru když přestává pršet. Utrácíme poslední tolary za jídlo na cestu a pak hurá do vody. Voda je fakt teplá, zase průzračná. Na ostrově uprostřed je nějaký klášter. Lidí je po dešti málo. Fotíme nějaké obrázky a pak zpět na vlak. Na stanici se dáváme do řeči s klukama z Francie, kteří cestují po jižní Evropě. V Jesenici na nádraží se spouští děsnej liják. My si v pohodě vaříme na nástupišti a čekáme na vlak do Villachu. Do Villachu dojíždíme v noci. Venku pořád prší a tak čekáme a čekáme. Jdeme se podívat do města. Probíhají zde městské slavnosti, na náměstí je pódium, hrají kapely. Je tady nějaký pomatenec, který teda výborně tancuje při vystopuení nějaké taneční skupiny. Vzbuzuje veselý ohlas. 

Sobota 30. 8.

Sedáme na vlak směr Vídeň. Pak do Brna. A to je celý.